Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dítě k sežrání

7. 09. 2017 21:42:55
Krátká povídka o tom, jak máme každý rád svůj klid, svou sestru, svůj koberec a nebo třeba laptop...

Jsem spisovatelka.

Samozřejmě patřím k mladší generaci, která si bez počítače ani neutře zadek a všechna moje díla tudíž nepochází z pera – což mě k smrti nudí – ale z klávesnice, ke které už jsem si vytvořila citový vztah.

Mám sestru Zlatu. Je to nervózní, těkavá, ale sympatická holka. Vzala si balíka z vesnice a pořídili si spolu malého rozkošného hošíka, který už při porodu vážil 5,5 kg a místo mateřského mléka polykal řízky ještě předtím, než mu narostly první zuby.

Sestra se svým Otesánkem se jednou rozhodli, že mě navštíví v mém skromném příbytku, protože švagr odjel nakoupit traktory na statek a sestra si chtěla trochu orazit od jeho matičky, která u nich nebydlela, což jí ale nezabránilo v tom, aby u nich trávila většinu svého volného času. Což bylo v přepočtu cca 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Sestra přijela do města jen na jeden den. Malému Květouškovi byly už tři roky a tak mu vzala spoustu jeho oblíbených hraček a odpornou plyšovou opici, se kterou se to obří dítě stále mazlilo a opice byla už omatlaná od spousty jídla, které synovec spořádal a smrděla jako friťák.

Květouška jsme se ségrou šouply ke mně do pokoje, kde je tlustý koberec, rozestavily jsme po pokoji hračky a na umělohmotný ubrus jsme daly mísu řízků a plněné housky, kdyby děťátko popadl hlad uprostřed hry. Se Zlatou jsme se posadily do kuchyně ke kafi a povídaly si. Zlatka každých pět sekund běhala kontrolovat své zlatíčko, popřípadě vytáhla z torny kus koláče či obloženého chleba, když se ozval hladový řev a odnesla ho do pokoje.

Rozhodla jsem se, že si prohlídneme fotografie z dětství a tak jsem vylezla na skříň a sundala asi pět obrovských alb s černobílými fotografiemi dvou buclatých uzlíčků. Se Zlatkou jsme se budoucí hodinu rozplývaly nad zážitky z dětství, vařily další a další kafe, baštily kokosky a úplně zapomněly na čas.

Po chvíli jsme postřehly podezřelé ticho z mého pokoje a sestřička řekla, že brouček asi spinká, a že se na něj můžem podívat, že když spinká tak je naprosto andělský. Tunový brouček ležel uprostřed pokoje a z tlamičky mu čouhal kousek tlačenky. Spokojeně chrupkal a v pokoji to vypadalo, jako kdyby se tudy prohnalo menší tornádo a hned po něm stádo krav. Postel byla celá rozházená a umazaná od povidel. Na zemi ležel umělohmotný květináč a z něj umně vypreparovaná moje oblíbená palmička tak, že kořeny zůstaly v květináči a listy byly naskládány vedle.

Pak ale přišla nejhorší rána. Když nepočítám strouhanku a něco co vypadalo jako bramboračka, co bylo pečlivě vetřené v mém milovaném zeleném chlupatém koberci, tak kousek od broučka ležel můj laptop.

Nebyla v něm ani jedna klávesa.

Všechny byly rozházené po pokoji. Některé v hlíně, jiné v posteli, některé poskládané do řádky a namačkané do kaše v koberci a jiné kolem spokojeného spinkajícího pašíka.

Čelist mi spadla až na zem. Sestra asi viděla, že za chvíli omdlím a tak mě rychle posadila na židli, pašíka svlíkla z jeho zadělaných šatečků a vypadla i s dítětem rychlostí kulového blesku z domu.

Když jsem se trochu vzpamatovala, hodila jsem do sebe panáka ulitého Bechera a vyrazila jsem uklidit tu spoušť, co mi v pokoji zůstala. Koberec jsem musela vyhodit, když jsem po něm dvakrát uklouzla a uznala, že tohle už se nevyčistí. Kytka šla úplně do kytek a tak jsem ji také vyhodila. Postel jsem celou svlékla a musela jsem vyprat všechny polštáře, protože divně páchly. Posbírala jsem všechny klávesy a už si začínala oddechovat, když v tom jsem si všimla. Chyběl mezerník. Můj milovaný mezerník s nálepkou ošoupaného psíka a s malou prohlubní uprostřed z toho jak jsem na něj stále klepala.

Hledala jsem ho dva dny, dokonce jsem prohledala i odpadkový koš, povlečení a květináč s hlínou po palmičce a nic. Byla jsem už úplně zoufalá. Věděla jsem, že Květouš ho s sebou nevzal, protože ho Zlata převlékla přímo přede mnou. Vše bylo marné.

Až potom se to stalo. Za dva dny mi domů přišla větší obálka, ve které byl můj mezerník a list papíru, na kterém bylo krátký vzkaz. ,,Promiň, tohle jsem našla a trochu to omyla, asi to budeš potřebovat, Zlata.“ Byla jsem strašně ráda, že ho konečně mám a tak jsem mu dala pusu, až to mlasklo, když v tom jsem si to uvědomila. Nenapověděl mi jen lehký zápach, ale i vzpomínka na to, že Květouš ho s sebou neměl, když odjížděli...

Autor: Karolína Pondělíčková | čtvrtek 7.9.2017 21:42 | karma článku: 10.45 | přečteno: 254x

Další články blogera

Karolína Pondělíčková

Jablka, mentol a tma

Menší zamyšlení nad podstatou života s někým druhým, nad láskou, nad plánováním a nad tím, jak může být všechno rychle pryč...

4.9.2017 v 21:08 | Karma článku: 5.89 | Přečteno: 143 | Diskuse

Karolína Pondělíčková

Garáž

Krátká povídka o přátelích, kteří nejsou až tak dobří přátelé. Někdo se u ní možná pousměje, někdo zamyslí a někdo ji přejde, každopadně je určena pro všechny dobré přátele...

24.7.2016 v 23:21 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 330 | Diskuse

Karolína Pondělíčková

Metro sexuál

Slušné povídání a krátké zamyšlení nad tím, co všechno může člověk vidět a vypozorovat v metru, nad čím se dá fantazírovat a nad čím pousmát...

10.12.2015 v 23:58 | Karma článku: 15.02 | Přečteno: 705 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Němec

Konečná

Návrat na místo, které si každý musí prostě zamilovat. Zapadlá vesnička Three Pines v kanadských horách ožívá díky L. Pennyové již popáté, pro české čtenáře tak není žádnou neznámou. Naopak našla si své fanoušky, které umí potěšit

24.9.2017 v 20:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 137 | Diskuse

Martina Mičková

Děti lze naučit bylinky i zábavně

„Pojď se podívat, víš, co je to za bylinku?“ Názorný způsob je jistě v pořádku, ale formou pohádky si děti pamatují léčivky i jejich účinky ještě lépe.

24.9.2017 v 6:52 | Karma článku: 4.51 | Přečteno: 131 |

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XIII.

Chvíle, kdy všechna slova jsou marná a nezbývá, než srovnat si účty ručně. Kdo s koho. Miloš versus Erik...

23.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 8.30 | Přečteno: 336 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Severín M (1)

Život je takový hloupý způsob, jak strávit čas čekání na smrt. Severín M je totální outsider. Tento svět nechápe, ani o to nestojí.

23.9.2017 v 15:06 | Karma článku: 10.91 | Přečteno: 231 | Diskuse

Lucie Menclíková

Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

23.9.2017 v 10:12 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 530 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 388

Miluju čaj a jsem romantický, skoro až naivní typ. Jsem čtenářka a do svých asi patnácti jsem chtěla být detektivem, jako Sherlock Holmes, ale stále ještě jsem nepotkala svého Watsona.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.