Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dítě k sežrání

7. 09. 2017 21:42:55
Krátká povídka o tom, jak máme každý rád svůj klid, svou sestru, svůj koberec a nebo třeba laptop...

Jsem spisovatelka.

Samozřejmě patřím k mladší generaci, která si bez počítače ani neutře zadek a všechna moje díla tudíž nepochází z pera – což mě k smrti nudí – ale z klávesnice, ke které už jsem si vytvořila citový vztah.

Mám sestru Zlatu. Je to nervózní, těkavá, ale sympatická holka. Vzala si balíka z vesnice a pořídili si spolu malého rozkošného hošíka, který už při porodu vážil 5,5 kg a místo mateřského mléka polykal řízky ještě předtím, než mu narostly první zuby.

Sestra se svým Otesánkem se jednou rozhodli, že mě navštíví v mém skromném příbytku, protože švagr odjel nakoupit traktory na statek a sestra si chtěla trochu orazit od jeho matičky, která u nich nebydlela, což jí ale nezabránilo v tom, aby u nich trávila většinu svého volného času. Což bylo v přepočtu cca 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Sestra přijela do města jen na jeden den. Malému Květouškovi byly už tři roky a tak mu vzala spoustu jeho oblíbených hraček a odpornou plyšovou opici, se kterou se to obří dítě stále mazlilo a opice byla už omatlaná od spousty jídla, které synovec spořádal a smrděla jako friťák.

Květouška jsme se ségrou šouply ke mně do pokoje, kde je tlustý koberec, rozestavily jsme po pokoji hračky a na umělohmotný ubrus jsme daly mísu řízků a plněné housky, kdyby děťátko popadl hlad uprostřed hry. Se Zlatou jsme se posadily do kuchyně ke kafi a povídaly si. Zlatka každých pět sekund běhala kontrolovat své zlatíčko, popřípadě vytáhla z torny kus koláče či obloženého chleba, když se ozval hladový řev a odnesla ho do pokoje.

Rozhodla jsem se, že si prohlídneme fotografie z dětství a tak jsem vylezla na skříň a sundala asi pět obrovských alb s černobílými fotografiemi dvou buclatých uzlíčků. Se Zlatkou jsme se budoucí hodinu rozplývaly nad zážitky z dětství, vařily další a další kafe, baštily kokosky a úplně zapomněly na čas.

Po chvíli jsme postřehly podezřelé ticho z mého pokoje a sestřička řekla, že brouček asi spinká, a že se na něj můžem podívat, že když spinká tak je naprosto andělský. Tunový brouček ležel uprostřed pokoje a z tlamičky mu čouhal kousek tlačenky. Spokojeně chrupkal a v pokoji to vypadalo, jako kdyby se tudy prohnalo menší tornádo a hned po něm stádo krav. Postel byla celá rozházená a umazaná od povidel. Na zemi ležel umělohmotný květináč a z něj umně vypreparovaná moje oblíbená palmička tak, že kořeny zůstaly v květináči a listy byly naskládány vedle.

Pak ale přišla nejhorší rána. Když nepočítám strouhanku a něco co vypadalo jako bramboračka, co bylo pečlivě vetřené v mém milovaném zeleném chlupatém koberci, tak kousek od broučka ležel můj laptop.

Nebyla v něm ani jedna klávesa.

Všechny byly rozházené po pokoji. Některé v hlíně, jiné v posteli, některé poskládané do řádky a namačkané do kaše v koberci a jiné kolem spokojeného spinkajícího pašíka.

Čelist mi spadla až na zem. Sestra asi viděla, že za chvíli omdlím a tak mě rychle posadila na židli, pašíka svlíkla z jeho zadělaných šatečků a vypadla i s dítětem rychlostí kulového blesku z domu.

Když jsem se trochu vzpamatovala, hodila jsem do sebe panáka ulitého Bechera a vyrazila jsem uklidit tu spoušť, co mi v pokoji zůstala. Koberec jsem musela vyhodit, když jsem po něm dvakrát uklouzla a uznala, že tohle už se nevyčistí. Kytka šla úplně do kytek a tak jsem ji také vyhodila. Postel jsem celou svlékla a musela jsem vyprat všechny polštáře, protože divně páchly. Posbírala jsem všechny klávesy a už si začínala oddechovat, když v tom jsem si všimla. Chyběl mezerník. Můj milovaný mezerník s nálepkou ošoupaného psíka a s malou prohlubní uprostřed z toho jak jsem na něj stále klepala.

Hledala jsem ho dva dny, dokonce jsem prohledala i odpadkový koš, povlečení a květináč s hlínou po palmičce a nic. Byla jsem už úplně zoufalá. Věděla jsem, že Květouš ho s sebou nevzal, protože ho Zlata převlékla přímo přede mnou. Vše bylo marné.

Až potom se to stalo. Za dva dny mi domů přišla větší obálka, ve které byl můj mezerník a list papíru, na kterém bylo krátký vzkaz. ,,Promiň, tohle jsem našla a trochu to omyla, asi to budeš potřebovat, Zlata.“ Byla jsem strašně ráda, že ho konečně mám a tak jsem mu dala pusu, až to mlasklo, když v tom jsem si to uvědomila. Nenapověděl mi jen lehký zápach, ale i vzpomínka na to, že Květouš ho s sebou neměl, když odjížděli...

Autor: Karolína Pondělíčková | čtvrtek 7.9.2017 21:42 | karma článku: 10.84 | přečteno: 272x

Další články blogera

Karolína Pondělíčková

Jablka, mentol a tma

Menší zamyšlení nad podstatou života s někým druhým, nad láskou, nad plánováním a nad tím, jak může být všechno rychle pryč...

4.9.2017 v 21:08 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 153 | Diskuse

Karolína Pondělíčková

Garáž

Krátká povídka o přátelích, kteří nejsou až tak dobří přátelé. Někdo se u ní možná pousměje, někdo zamyslí a někdo ji přejde, každopadně je určena pro všechny dobré přátele...

24.7.2016 v 23:21 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 331 | Diskuse

Karolína Pondělíčková

Metro sexuál

Slušné povídání a krátké zamyšlení nad tím, co všechno může člověk vidět a vypozorovat v metru, nad čím se dá fantazírovat a nad čím pousmát...

10.12.2015 v 23:58 | Karma článku: 15.02 | Přečteno: 706 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Iva Marková

Kluk s dredy

Potkávala ho každé ráno cestou do práce. Zimou zachumlaní do sebe...................................

20.11.2017 v 21:40 | Karma článku: 8.27 | Přečteno: 320 | Diskuse

Dita Jarošová

Dopis netečným...

Nehrajte mrtvé brouky! O nás a bez nás se jistě odehrávají všemožné každodnové bitvy. Zároven zbývá spousta věcí, které ovlivnit smíme, některé dokonce musíme! Snažme se přijít věcem na kloub.

20.11.2017 v 11:43 | Karma článku: 9.93 | Přečteno: 212 | Diskuse

Marcela Valouchová

Vzkaz

Tento zimní čas mu vyhovoval. Všude spěchající lidé plní starostí. Pásl se na jejich pocitech uspěchanosti a bezradnosti. Užíval si té slasti, dokud to jde. Ještě tak den a vše skončí, budou chudé dny.

20.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 8.70 | Přečteno: 175 | Diskuse

Jiří Babor

M.Ř.S.

Za ty dvě noci na které nezapomenu, za vůni Tvých vlasů a doteky které hřály jako letní slunce......

20.11.2017 v 1:23 | Karma článku: 4.83 | Přečteno: 163 | Diskuse

Gabriela Onderková

Na existenciální notečkú...

aneb Inspirováno mými literárními mistry..... poznáte kterými? Jako učitelka literatury musím někoho zkoušet i v době existenciální krize :-)

19.11.2017 v 17:26 | Karma článku: 5.87 | Přečteno: 142 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 394

Miluju čaj a jsem romantický, skoro až naivní typ. Jsem čtenářka a do svých asi patnácti jsem chtěla být detektivem, jako Sherlock Holmes, ale stále ještě jsem nepotkala svého Watsona.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.